Srpen 2018

Náhodné setkání?

25. srpna 2018 v 23:55 | Jaši
Jak jsem psala v předchozím článku, snažily jsme se se Zuz nic neřešit a užívat si zase město jen ve dvou. Pořád mi volalo neznámé číslo, ale prostě cizí čísla nezvedam, tak jsem si řekla, že je to asi nějaká reklama. Po dvou týdnech (přibližně) od našeho posledního setkání s klukama, jsme šly opět ven. Stály jsme frontu k baru, protože v klubu byla nějaká akce, takže tam bylo dost lidí. Objednali jsme si a najednou mě někdo chytl za rameno. Lekla jsem se jak kdyby si pro mě přišla smrt. Vedle nás se objevil Míla a Ála (překvapivě).
Problém byl v tom, že jsem byla domluvená s jedním kamarádem, že si tam dáme sraz. Krýša (ten muj kámoš) přišel asi po půl hodině, takže jsem tam musela Zuz s klukama nechat samotnou. S Krýšou jsme si pokecali, bylo všechno strašně fajn, dali jsme si pár drinků...
Aby jste tomu rozumněli, s Krýšou mám hrozně fajn vztah, známe se asi 7 let, nikdy jsme spolu nic neměli, ale tak různě se škádlíme a když se někde potkáme (a třeba jako teď jsme oba dva v náladě), tak se k sobě máme řekněme víc než jindy. Ale to nic nemění na tom, že jsme kamarádi.
Každopádně mě tam Ála viděl s Krýšou a zrovna šel kolem, když mě Krýša držel kolem pasu. Nějak jsem to neřešila, protože jsem si řekla, že o nic nejde, že oni se k nám přidali a že my jsme nevěděly, že přijdou. Jen tak mimochodem jsme ani nechápaly, jak se tam z ničeho nic objevili, když jsme nikomu neřekly, že někam jdeme, ale asi to byla náhoda.
Večer plynul dál a s Krýšou jsem se rozloučila. Vrátila jsem se za Zuz a za klukama, myslela jsem si že je všechno ok, ale Ála začal dělat nějaký scény, co si to dovoluje na mě sahat, když jsme jen kámoši a podobně. Fakt mě to štvalo, řekla jsem mu ať se uklidní, že mezi mnou a jím nikdy nic nebude a že mi nemá kecat do toho, kdo na mě sahá a kdo ne.
od té doby jsme se s klukama neviděly, jen občas někde venku jsme na ně narazily.
Během večera jsem tam narazila na kluka, kterého už jsem viděla několikrát před tím, ale nikdy jsme se neseznámili. Jen jsem veděla, že se jmenuje Aleš a tím to pro mě končilo, ani jsme se nezdravili. Ale teď příšla opravdu divná situace, kdy za mnou Aleš přišel a řekl mi: "Ty mi nezvedáš telefony nebo co?" ...Zarazila jsem se a zeptala jsem se: "Jako co prosim?"...Nějak jsem nechápala, ale pak jsem si řekla, že jako mi někdo pořád volá. A začalo to být divnější. Přidal si mě na facebooku, začal sledovat na instagramu, přidal si mě na snapchatu, říkáte si ok, snadno zjistitelný informace, ale já ho začala vídat skoro každý den, když jsem šla do města, byl tam, když jsem šla nakoupit, potkala jsem ho v trolejbusu. Jednou se mi stalo, že jsem šla do mekáče (žádná reklama pls) a naproti je vlastně nějakej burger king nebo něco takovýho. No a vyšla jsem z toho mekáče a on stál před tím burger kingem a čekal až jako odejdu...a řekla jsem si aha? To je divný...tak teda jsem si zablokovalo to číslo, jeho facebook, instagram a všechno...ale teď se podržte.
Mám okna z pokoje do ulice a bydlím v přízemí. Bydlíme v takový tmavý uličce, jsou tu samý divnolidi, takže mě nepřekvapí, když čas od času mi někdo kouká do oken...ale šla jsem zatahovat závěsy, aby mi právě nikdo nekoukal do těch oken a venku jsem viděla stát někoho, jak stojí před mým oknem a upřeně se dívá dovnitř...nejdřív jsem jako nevěděla o co jde a myslela jsem si, že je to zas nějakej divnolid. Pak jsem ale tak nějak v obličeji poznala Aleše...nečekala jsem na nic a zavolala jsem mámu a všechno jí to vylíčila ta samozřejmě začala mít strach a nahlásili jsme to. Od tý doby mam pokoj, je to asi 3 týdny zpátky. Tak snad bude všechno ok...
Pro dnešek vše
-Jaši

Pomalu, ale jistě

19. srpna 2018 v 23:42 | Jaši
Můj zdravotní stav se lepšil a já začala zase normálně fungovat. V rámci možností, začala jsem s kamarády (hlavně s kamarádkama) chodit do města, na různý festivaly (s blížícím se létem).
Právě jeden takový festival se konal na pláži u městského rybníku, je tam každoročně a vždycky když jsem tam byla, tak to stálo za prd. Ale přesto jsem se rozhodla tam jít, protože kamarádka koupila lístky a její přitel jí to potom odřekl, takže jsem si řekla, že jí v tom nenecham a půjdu tam s ní.
Hezky jsme se vymódily, protože je tam strašně drahý pití a tak jsme si řekly (jako chudý studentky), že by bylo fajn, kdyby nás někdo pozval. Takže jsme si vzaly kraťasy a přece jen nemělo být teplo, tak jsme si vzaly ještě silonky. Jenže nám stejně byla zima, takže po hodině jsme zase jely domů, převlíct se do něčeho teplejšího. Asi po hodině jsme se zase vrátily. Už se to tam docela rozjíždělo a naplňovalo.
Najednou někdo Zuz zavolal, byl to její kamarád. Ptal se, jestli jsme tam, že je blízko s kamarádama, že mají s sebou flašku, jestli se někde nesejdeme. Souhlasily jsme, braly jsme to jako pozvání tak proč ne. Po asi půl hodině nás čekali u vchodu 3 kluci. Znala jsem jednoho a s dalšíma dvěma jsem se seznámila hned, protože už mi alkohol začal stoupat trochu do hlavy. Celou dobu jsme byli před vchodem a pak nastala chvíle, kdy jeden z kluků, Ála, musel odejít, protože slíbil nějaký kamarádce, že jí doprovodí domů. Chápala jsem to a řekla jsem mu, ať se pak třeba vrátí, kdyby se mu chtělo. No nevrátil se.
Večer se pomalu chýlil ke konci a s rostoucím alkoholem v krvi (už ne v mojí, protože moje hlava říkala ať končím) rostl i adrenalin v krvi, konkrétně Mílovi, kterej se tam začal navážet do nějakýho kluka. Už ani nevím, kvůli čemu konflikt vzniknul, ale nějaký asi klučíčí věci. Jak jsem byla v náladě, tak jsem si ani nevšimla, že mi za ten večer asi 3x nebo 4x volalo nějaký neznámý číslo, ale další den jsem to neřešila, říkala jsem si, že to je třeba jen nějaký omyl (tahle část s tím telefonátem je celkem důležitá pro další dění, ale to nechám až do dalšho článku).
S těmahle klukama jsme byli pak ještě párkrát ve městě, ale nebyla to dobrá volba. Protože vztahy v týhle partě se trochu zamotaly a to víc než se vůbec zamotat mohly. Míla se zamiloval do Zuzky, ale ta už měla přítele. Ála do mě, já taky měla přítele. Potom, když jsme se to se Zuz dozvěděly, nechtěly jsme je nějak zklamat nebo něco a ozhodly jsme se, že se s nima budeme vídat co možná nejmíň. Nereagovaly jsme na zprávy ani na žádný informace, který jsme se o nich dozvěděly. Teda aspoň jsme se o to snažily...
-Jaši

18, starter pack?

16. srpna 2018 v 12:22 | Jaši
Samozřejmě...každý z nás zkusil alkohol dřív než v osmnácti letech. U mě to je taky tak, ale i přes to jsem se nemohla dočkat, až budu moct pít legálně. Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlépe, ale já měla vždycky takový svíravý pocit uvnitř mě. A i když moji kamarádi téměř nemohli dojít domů, já jsem stejně pila s mírou a víc než 2 piva jsem si nedala.
Ale když už konečně nadešel den mých osmnáctin, pořádala jsem mega oslavu, která měla na svědomí nejeden průšvih a spoustu telefonátů naštvaných rodičů, že jim kazím děcka a že se se mnou už nikdy neuvidí. No nestalo se tak, protože půl roku na to jsem onemocněla.
Po lítání po všelijakých doktorech, několika CTčkách a magnetických rezonancí byl můj "ortel" vyřčený. Crohnova choroba, jinak řečeno, chronický zánět tlustého střeva. U mě s postižením celého trávicího traktu. A co to pro mě znamenalo? Měsíc na kapačkách a umělé výživě, X měsíců na dietě a 10,5 kila dole. Nikdy jsem si nemyslela, že bez jídla nemůžu být ale věřte mi...když měsíc a půl ležíte v nemoci a nejíte nic, těšíte se i z obyčejnýho vývaru bez zeleniny a masa. Samozřejmě, byla jsem na prášky...cpali do mě antibiotika, které nezabíraly, takže nadešel čas na agresivní léčbu - kortikoidy. Abychom tomu rozumněli kortikoidy (podle toho co jsem se dozvěděla v nemocnici) tak jako tak nic neřeší, pouze umírňují zánět, ale vyléčit se s nima nemužete. Plus z výživy jsem dostala zánět žil a moje CRP mělo hodnotu mrtvého člověka. S narůstající anémií jsem musela dojíždět na transfůze a žilní anomálie (na kterou přisli náhodou, když mi přepíchávali kanilu) tomu taky nepřidala.

No z nemocnice jsem se dostala týden před mým maturákem. Sotva jsem stála na nohou, ale nemohla jsem třídě udělat to, že bych nepřišla. Ovšem po půlnoci jsem byla tolik unavená, že už to nešlo a musela jsem jet domů. Z vyprávění - mazec a další "pomaturákový" akce stály za prd. Nevím jestli to říkali jen proto, že jim mě bylo líto, každopádně jsem za to ráda.

Takže v osmnácti letech jsem vypila míň alkoholu, než za celý můj život před diagnózou. Ale tím můj život nekončil. Když už jsem mohla tak nějak normálně fungovat, jíst a i pít, šlo to se mnou zase z kopce. Teda ne že bych byla nějakej kazisvět, ale...jo, pohoršila jsem se. A ne málo...
-Jaši

Seznam - se

15. srpna 2018 v 20:04 | Jaši
Ahoj,
já jsem Jaši a budu vám psát o tom, jak to chodí u mě ve městě během noci, to co já zažiju, moje příběhy. Bude se jednat o takový můj deníček.
Aby bylo jasno. Nebudu sem psát mé jméno, město kde bydlím, můj věk, ani žádné podrobnosti o mé osobě. Ale zaručuji vám, že nic nebude smyšlené a že jestli tohle právě čtete, tak si čtete myšlenky holky, která momentálně je zamotaná do života víc, než by si kdy myslela. A právě pomocí tohohle se budu snažit nějak se ze všeho vymotat a pokusit se už víckrát se nezamotat.
Můžu vám pouze říct, že jsem plnoletá a mám maturitu, připravuju se na vysokou.
Protože už nějaký ten čas do města chodím a blog si zakládám až teď, bylo by fajn se obeznámit s mojí situací. Proto prvních pár článků bude rozděleno do několika "kapitol" nebo částí. Začnu tak nějak v pohodě, aby jste si nemysleli, že jsem nějaká divoška, ale pár věcí, které jsou tak nějak "hustější" mám v zásobě taky. Takže o zábavu bude postaráno.
V mých "příbezích" nebo jak tomu chcete říkat, nesvaluju na nikoho vinu, za všechno si můžu sama. Nejsem žádná bitchka, která by nepřiznala svojí vinu, ale samozřejmě umím i svalovat vinu na druhé, když za to já nemůžu.
A protože z vlastní zkušenosti vím, že udržet pozornost a zvlášť v dnešní době je dost těžká záležitost, tak vás už nebudu dlouho zdržovat.
Články budu vydávat když budu mít čas a i když to nikdo nebude číst,tak aspoň pro mě to bude zpovědnice internetu.
Pro dnešek děkuju a pa.
-Jaši